Parlamentní volby ve Španělsku naznačily limity, na něž v Evropě stávající politický systém obecně naráží. Těsně v nich zvítězila Lidová strana před socialisty, ale ani jedni nebudou mít ani v koalici s jinou menší stranou nadpoloviční většinu. Dočkáme se tedy velké koalice, která jen podtrhne slavný slogan české komedie: „Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“?

Španělsko není zdaleka jedinou evropskou zemí, kde hrozí podobné povolební paty. V Nizozemí padla vláda Marka Rutteho (Lidová strana pro svobodu a demokracii), v pořadí od roku 2010 čtvrtá, jež nyní vládla společně s Demokraty 66, Křesťanskou unií a Křesťanskodemokratickou výzvou.

V parlamentních volbách ve Francii v roce 2022 sice Macronova koalice Spolu zvítězila, ale pohoršila si – a většinu nezískala. Národní sdružení Marine Le Penové obsadilo třetí místo, hned za levicovou koalicí NUPES, a to s rekordním počtem mandátů (89).

V Německu nebývale posiluje Alternative für Deutschland (AfD), která se již dostává i na celostátní úrovni (nikoli pouze v jednotlivých spolkových zemích) na druhé místo před SPD. Olaf Scholz je přesně ten typ politika, u něhož člověk nepřichází na ani jeden atribut, jímž by se levicová strana mohla a měla pyšnit.

Volby čekají Slovensko, které si prošlo poměrně bolestným obdobím Matovičovy vlády (koalice OĽaNO, Sme rodina, Sloboda a solidarita (SaS) a Za Ľudia), která se po krizi přetavila v agonickou vládu Eduarda Hegera. V nadcházejících volbách mají patrně nejvyšší šance na úspěch Ficův SMER (sociální demokracie zemanovského typu), Progresivne Slovensko (liberální hnutí, jehož místopředsedkyní byla od ledna 2018 do poloviny března 2019 stávající prezidentka Z. Čaputová, a v jehož čele od roku 2022 stojí politolog Michal Šimečka) a Pellegriniho HLAS (sociální demokracie sobotkovského či šmardovského střihu). V případě, že Slováci nebudou chtít opakovat matovičovsko–hegerovskoé kóma, mají na výběr vlastně jenom SMER, což samo o sobě něco vypovídá.

Jestliže zůstaneme na domácí politické scéně, zatím poslední předvolební modely poukazují na dominanci opozičního hnutí ANO s tím, že se patrně rozpadne koalice Pirátů a STAN – a Starostové a nezávislí pak budou bojovat o překonání pětiprocentní hranice. S tou bude mít problém i TOP09 – a lidovci (KDU–ČSL) poté, co předvádí M. Jurečka na resortu práce a sociálních věcí, nemusí dosáhnout ani na tři procenta. Jistě, tyto strany se mohou nadále skrývat v koalici SPOLU – ale je otázkou, zda pro ODS nezačnou představovat nežádoucí přítěž. Klidně by se tedy mohlo stát, že v parlamentu budou toliko ANO, ODS, Piráti a SPD s tím, že k patové situaci nemusí být vůbec daleko. Koalice ANO a ODS bez Petra Fialy a Andreje Babiše pak získává stále obludnější a stále pravděpodobnější rozměr. Rozhodně nelze tvrdit, že by jakkoli mohla být receptem na řešení problémů způsobených současnou Fialovou vládou.

Při pohledu v podstatě do kterékoli země Evropské unie – včetně těch největších – pozorujeme, že rozdané karty po volbách vedou právě k možnosti vzniků velkých koalic, kdy se zkrátka naplno projevuje, že strana nemá hranu. Dělení na levici a pravici ztratilo v Evropě pod silným americkým vlivem (zato však nás média budou o to hlasněji strašit ovlivňováním voleb z Ruska) jakýkoli smysl, neboť v praxi jsou SPD či CDU nebo francouzští centristé a socialisté nebo ODS a ANO – a třeba i ČSSD, kdyby měla šanci na návrat do poslaneckých lavic – k nerozeznání. Razí tu samou zahraniční politiku, praktikují ty samé „reformy“ – a jejich představitelé jako by si z oka vypadli.

Čím dále více se ukazuje, že si volič smí vybrat v podstatě z pouze jediného sortimentu zboží s tím, že vyskytuje–li se v nabídce aspoň nějaký kvalitativně trochu odlišný, je okamžitě označen jako neprodejný – a nelze pominout fakt, že jisté zboží se na pomyslný pult nedostane vůbec. V českých podmínkách to znamená, že by měl volič vybírat toliko mezi stranami stávající pětikoalice, jinak je etiketizován jako radikál, dezolát a odpůrce demokracie.

Ten „nevýběr“ na politické scéně – a zdaleka nemluvím výhradně o České republice – mi připadá děsivý. Nelze se vůbec divit, že frustrace čím dál výraznější části společnosti roste.

Stále hlasitěji je nám vtloukáno do hlav, jak si máme považovat dnešní demokracie. Vtloukání má nejspíš za úkol přehlušit rozum, jenž by nám měl pošeptat, že uniformitou se k demokracii vskutku nepropracujeme – a že politický systém bez plurality je poněkud chorý. Měli bychom si přiznat, že na politické scéně zavládl jeden velký pat, který ovšem pro většinu občanů představuje jiný šachový závěr – a to mat. A je právě na nás, zda se v takovéto partii hodláme nadále angažovat.